Opravdu je penzijní připojištění tak unikátním prostředkem spoření pro spokojený důchod, nebo se 4 miliony obyvatel naší republiky žene za fikcí? Odpověď není vůbec jednoduchá, ale nutno si rovnou uvědomit, že penzijní připojištění z vás boháče nikdy neudělá, může být však skvělým doplňkem ke státnímu důchodu.
Procenta versus příspěvek
Do konce roku lze získat státní příspěvek ve výši až 50 % z hodnoty vkladu klienta (poté maximálně 40 %). To je velké lákadlo penzijních fondů, ale zde není dobré podléhat iluzím. Státní příspěvek není zhodnocení, protože ho dostáváte na každý vklad pouze jednou. Naopak, zhodnocení dosažené investováním se promítá vždy na celou spořenou částku. Při dlouhodobém spoření částek, které opravdu mají šanci na vašem důchodu něco změnit, jsou státní příspěvky zanedbatelné. Ne tolik už výnosy z nich, protože i státem vložené peníze podléhají zhodnocení.
Stačí použít libovolné srovnání penzijních fondů s kalkulačkou, která vám rozepíše, kolik peněz jste vložili vy, kolik stát a kolik činilo zhodnocení těchto částek. Například, modelový příklad se spořením 1 500 Kč po dobu 36 let ve fondu, který bude každý rok připisovat 3% zhodnocení, je celková naspořená částka zhruba 1 300 000 Kč, přičemž příspěvek státu je pouze 64 800 Kč a výnosy ze státních příspěvků dalších asi 60 000 Kč. To je zhruba 10 % všech naspořených peněz, což je suma nezanedbatelná. V tomto případě navíc nezapočítáváme daňové úlevy, které činí 1 800 Kč ročně, tedy dalších 64 800 Kč, ani zvýšení maximální výše státního příspěvku po důchodové reformě v roce 2013.
Samozřejmě, pokud bude přispívat ještě něco zaměstnavatel, výhodnost spoření poletí dramaticky vzhůru.
Peníze, na které nedosáhnete
Největší výhodu penzijního připojištění lze spatřovat v tom, že k takto uloženým penězům se jen těžko dostanete. Jistě, můžete penzijní připojištění zrušit, ale to přijdete o daňové výhody, státní příspěvky i výnosy z nich. Penzijní připojištění tak funguje jako blok předčasného utracení peněz – nestyďte se za to, že takový blok potřebujete, pro člověka je naprosto přirozené, že přikládá větší váhu přítomnosti, než daleké budoucnosti.